Iskérka, sociální centrum denních aktivit

Centrum na podporu duševního zdraví - Rožnov pod Radhoštěm



Články

Příběh duševně nemocné ženy

aneb jak pomáhá Iskérka

Nevím, jak začít, snad tím, že v závěru nebudu uvádět své jméno. A to proto, že si myslím, že naše společnost nebo její část, ještě není schopna přijmout člověka s duševním onemocněním.

Ale abych se představila. Jsem 35ti letá žena, která se léčí s chronickou duševní chorobou a pobírá proto invalidní důchod . Jsem též klientkou Sociálního centra denních aktivit Iskérka.

Nyní se vrátím trochu do minulosti a potom vám představím naši Iskérku.

Měla jsem naprosto normální dětství, jen jsem byla možná více uzavřená, bázlivá a neurotická. První trochu vážnější problémy se u mě začaly projevovat na střední škole. Psychicky jsem špatně snášela množství učiva a zkoušky. Prostě toho na mě bylo moc. Bývalo mi špatně od žaludku, mívala jsem úzkosti, ale tehdy jsem ještě nevěděla, že to úzkosti jsou. Vše vyvrcholilo maturitou a nástupem do zaměstnání. Dostala jsem svou první ataku (propuknutí choroby), to mi bylo 19 let.

To už bylo horší. Téměř vůbec jsem nespávala, mívala jsem bludy (děje se vám něco, co tak není) a deprese. Byla jsem roztržitá, nemohla jsem se soustředit. Byla jsem stále hrozně unavená. Tehdy jsem šla poprvé k psychiatrovi, který bohužel nic neřešil a doslova řekl, že to nic není.

Své první zaměstnání jsem opustila a šla jsem pracovat jinam. Nějakou dobu jsem se ještě trápila a pak to postupně přešlo.

Mezitím jsem si našla nové zaměstnání jako pokladní v jedné velké bance ve velkém městě. Za prací jsem se přestěhovala. Musím říci, že to nebyla až tak dobře vybraná profese, protože práce pokladní je vysoce stresující. Pět let se má nemoc neobjevila. Pak jsem začala mívat časté ataky. Několikrát jsem byla hospitalizována na psychiatrii, začala jsem se také léčit a brát léky. Stále jsem však mohla pracovat. V roce 1999 jsem opět dostala ataku, která byla dosti těžká a trvala jeden rok. Už jsem nezvládla pracovat, dostala jsem se do invalidního důchodu a musela se vrátit zpět k rodičům. V invalidním důchodu jsem dosud.

Vzpomínám si, jak jsem velmi špatně snášela to, že nemohu chodit do zaměstnání a na nový stav věcí jsem si nemohla zvyknout. Navíc jsem ztratila všechny své přátele a známé, protože ti zůstali v tom velkém městě. Cítila jsem se hrozně sociálně izolovaná a toto v podstatě zažívám až dodnes. V mém věku bez možnosti pravidelného chození do zaměstnání nemá člověk velkou možnost navázat přátelství.

Tady by příběh mohl končit. Nekončí. Asi v roce 2004 jsem začala navštěvovat Sociální centrum denních aktivit Iskérka a nyní zde chodím pravidelně 2-3x týdně. Velmi mně to pomáhá. Já i ostatní klienti zde můžeme najít širokou škálu aktivit. Jsou to ruční práce, výroba valašských papučí, drobných předmětů (krabiček, vánočních andělů a řetězů aj.). V Iskérce též probíhá kurz anglického jazyka, 2x týdně míváme kondiční aerobní cvičení, proběhl též kurz zdravé výživy a snižování váhy STOB. Je zde možnost učit se na počítači nebo tkát na stavu. Chodíme společně na bowling, můžeme si zahrát ping-pong a jezdíme společně na výlety. Každých 14 dní míváme psychoterapeutickou skupinu s paní psycholožkou a je tu i možnost soukromého pohovoru s lidmi, kteří Iskérku vedou. Určitě jsem ještě na něco zapomněla, ale jak jsem již napsala, velmi mi tyto aktivity pomáhají. Vše je dobrovolné, režim je zde volný.

Na závěr bych měla taková 2 přání. První, spíše soukromé, je začít chodit znovu do zaměstnání. A to druhé, přála bych si, abychom se do budoucna již nemuseli stydět říci své známé či spolužačce, že jsme psychicky nemocní, že máme psychické problémy, že se léčíme u psychiatra. Také si přeji, aby se nás zdraví lidé snažili pochopit. My nejsme žádní "nebezpeční šílenci", i přesto, že některé novinové články ukazují spíše opak. Myslím články typu "psychicky narušený muž zabil oba své rodiče; či psychicky nemocní lidé vybydleli dům a obtěžují nájemníky." Toto jsou případy z jiného soudku. Do Iskérky nás chodí 30 a jsem přesvědčena o tom, že nikdo z nás, zde výše popsaným případům neodpovídá. Nikdo z nás není agresivní.

A ještě vzkaz pro všechny zdravé lidičky. "Prosím neposmívejte se nám, nebojte se nás a snažte se nás pochopit."

Spokojená klientka Iskérky
Sociální centrum denních aktivit Iskérka